Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh smečky

19. 3. 2010

Příběh smečky

Je mi osm let. To je na krysařičí dámu takový ušlechtilý věk. V tomhle věku fena ví už něco o životě, nevrhá se ztřeštěně za každou mouchou a štěká jenom, když k tomu má pádný důvod. Mám dobrou smečku. Vládne v ní řád. Můj řád. Jmenuji se Evička. Mám teď moc, moc práce. Starám se o dvě rozkošná štěňata. Nedávno jsem je adoptovala...
Začalo to nevinně. Elis- fena beta mé smečky- očekávala potomky. Všechno bylo v pořádku a všichni jsme se těšili na nové přírůstky. Pak přišel den D. Rozběhl se porod, ale nešlo to tak, jak by mělo. Odjezd na veterinu a… Elis už není. Místo ní do naší smečky přibyli dva sirotci. Bezbranní, hladoví, s nutnou potřebou masírovat bříška a pít a pít a pít. Člověk a někdy i pes mají občas v životě na výběr. Mohli jsme výt steskem, plakat lítostí, klít vztekem. To všechno jsme mohli, ale člověk i pes občas také na výběr nemají. Obzvlášť charakterní člověk a silný, vyrovnaný pes, protože ví, co prostě musí udělat. Panička přivezla domů jednu naši spřátelenou krysařici, která měla třítýdenní potomky a proto mohla našim drobečkům dát napít. Také pečovala o jejich bříška, aby dobře trávili. Všechno jsem kontrolovala a vzpomínala, jak jsem kdysi i já měla štěňátka… Po několika dnech musela kolegyně domů k dětem. Poprosila nás, abysme převzali její žezlo a péče o štěňátka zůstala na naší smečce.
Panička a páneček krmili, no a na mě připadla péče o bříška. Všichni jsme měli spoustu práce, ale vyplatilo se! Po několika dnech se začala panička při vážení štěňátek usmívat. Stejně tak se usmívala, když vážila kdysi moje potomky. No a já jsem se přestěhovala do ohrádky ke štěňátkům.
Je už třeba začít s výchovou, protože začínají rozum brát. Teď zrovna probíráme konzumaci, konkrétně zpracování svaloviny. No a ze společenských věd se učíme slušnému chování k nadřízenému – olizování huby vůdci smečky.
Připadl mi ještě jeden nelehký úkol, a to spustit laktaci. Musela jsem o to několik dnů prosit Matku Přírodu. Nakonec mě vyslyšela a tak mohu prckům dopřát trochu mléka s vitamíny a protilátkami proti všemu špatnému, co je ve vzduchu.
A to je celý náš příběh. Příběh, který se stal v přetechnizovaném světě, ve kterém se Matka Příroda často nemůže dostat ke slovu, a proto se v něm dějí ty nepochopitelné věci. Někdy stačí jenom trošku. Podívat se do svého nitra, a naslouchat tomu, co do nás Matka Příroda uložila, nepřemýšlet o tom, ale cítit to a žít.

Příspěvek do literární soutěže klubu inspirovaný skutečným příběhem v CHS Černá orchidej.