Jdi na obsah Jdi na menu
 


Amininy lapálie

17. 10. 2010

Amininy lapálie

Jestliže mohu o Adélce říct, že ve svém štěněčím věku občas trošku pozlobila, potom musím říct o Amině, že je to tajfun. Něco, jako kdybych Adélčinu rychlost vynásobila čtyřmi. Na vycházce se Adélka drží kousek ode mně. Občas se začuchá, ale vidím, jak si mně jedním očkem sleduje, abych neodešla příliš daleko. Na hvízdnutí hned přběhne elegantním klusem. Amina se na vycházce také drží okolo mně, ale občas se zakouká. Vyrazí tryskem za objektem zájmu (kos, myš, veverka, papírek) a kdybych ji nechala poběží i sto metrů. Na hvízdnutí se ve vzduchu obrátí, přiřítí se ke mně a vyskočí mi až do pasu a ťukne nosem do kapsy, kde mám pamlsky. To je Amina venku.

A Amina doma? Je velká chyba, když necháme židle nepřisunuté ke stolu. Amina ví, že na kuchyňský stůl psi nepatří a také to striktně dodržuje - ovšem pouze v naší přítomnosti. Dnes, když odešla návštěva a na stole zůstala cukřenka, nechali jsme židle nepřisununé. Podle shrnutého ubrusu jsem zjistila, že Amina zase neodolala. Ale jinak vše vpořádku, cukřenka na svém místě, balený cukr nerozkousaný, ale je ho nějak méně, no ale na zemi čisto... Takže tato epizoda v pořádku. Ano v pořádku, ale pouze v kuchyni.  Ne tak ale v pokoji, který s námi krysaříci sdílejí při odpočinku. Válenda, polštáře, deky, vše systematicky pocukrováno. Amina si prostě balené cukříky odnesla do pokoje, rozkousala a s rozkousanými běhala po válendě a sypala cukr.

A jaké z toho plyne ponaučení?

Chce-li Amina válendu pocukrovat, způsob si vždy najde!