Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kazi na dovolené

2. 12. 2016

Kazi na dovolené.

Povídání o příhodách Kazi z Fideláku a její rodiny.

Napsal Kazipáníček

Inspirovala Kazipanička a život s Kazinkou

 

 

 

Kazi je pražský krysařík, černý s hnědým pálením, rodu fenského. Její rodokmen sahá až kamsi k ochutnavačům pokrmů Karla IV., mamina je Amina z Fideláku, byvalá Miss krysařík, a tatínek je Alfrédek z Pašerácké lávky, bývalý šampión už nevím v čem. Po mamině Amině je Kazi taky z Fideláku. Bráška Gulliver je šampiónem ve výdrži na povel Čekej.

Matěje se občas pejskaři ptají, zda je papírová. Odpovídá „Kdepak, je to tvor z masa a kostí o hmotnosti kilo šedesát tři“. On je Matěj taková veselá kopa, přesněji veselá kopa a veselý tucet, a neodpustí si svůj infantilní vtípek, stejně jako kdysi jeho kolega ze studií, který poctivě pracoval na tom, aby mu někde v nálevně oznámili: „Pane, vám už nenaleju, už máte dost.“ Dnes slovutný profesor vítězně odpovídal: „Přebráno, to jo, ale dost, to nikdy!“

Šampiónem ve výdrži na povel Čekej Kazi nejspíš nebude. Chodí sice s Bárou na cvičák, cvičí ráda a rychle se naučí předepsanou činnost na povely, které jí konvenují, jako Revír nebo Aport, ale její plnění povelu Čekej se dá popsat větou Cimrmanova děda Vševěda: „On trpaslík je dobrý plavec, ale nevydrží.“

„Co není, může být“, tvrdí Bára, „vždyť je to ještě děcko.“

No, teď už spíš puberťačka. Medvídek Šoupálek by mohl vyprávět.

V dalším vyprávění bude Kazi chválena, ale má samozřejmě své chyby a fenské vrtochy. Kupříkladu se odmítá dívat na televizní noviny. Co řekl Kalousek Babišovi či Babiš Chovancovi, nebo kde právě pádluje Miloš Zeman, to je jí buřt. No, buřt ne, ale řekněme celer. Sleduje pouze programy kanálu Mňau nebo když na dvojce hnízdí ptáci. Neví nic ani o současné světové módě teroristických útoků, a netuší, že pokud páníčkové podlehnou pesimistickému tónu médií, že s to s jejím dalším cestováním do cizích krajů vypadá bledě.

 

***

 

Kde se vůbec Kazinka vzala ?

To bylo tak. Broučkovým umřel pejsek. Bára nějaký čas Matěje pozorovala a prohlásila: „Je mi to jasný, potřebuješ novýho.“

„Proboha jen to ne. Mám právo na odpočinek.“

„Toho si ještě užiješ dost, ale jestli nebudeš mít pejska, mám dojem, že to bude brzy.“

A pustila se do práce. „Tady inzerujou krysaříka v Kropáčkově Vrutici.“

„Proč krysaříka? Chceme pinče, ne?“

„Ne, krysařík je skladnější.“

Ukázalo se, že majitelka inzerovaného pejska má v domku množírnu. Pejsek se třásl strachy, v očích měl infekci a drápy jako tygr.

„Tak nic“, rozhodla Bára.

„Ty tady chceš toho chudáčka nechat? Není ti ho líto?“

„No to je, ale jen dneska. Tebe by mi pak bylo líto celej zbytek života. Víš přece, že jinýho pejska už mít nebudeš.“

Bára pak zaúkolovala počítačového odborníka z dětského domova, kde pracovala, aby našel něco kvalitního, v červnu k odběru. Dvanáctiletý odborník jí vytiskl seznam i s rodokmeny a fotkami. Jednoznačně zvítězila Kazi z Fideláku, zřejmě nějaké pobočky zámku Hluboká nad Vltavou. Bára se dovolala zámecké paní a Kazi si předběžně zabukovala. Nejdříve ovšem musela podstoupit test své kvality jakožto paničky tak vzácného tvorečka, jehož starší sourozenci jsou povětšině von Fidelak a učí se povely v jazyce německém.

Testem v Hluboké prošla Bára hravě. Pomazlila se s přítulným budoucím členem rodiny a dohodla se zámeckou paní, že si štěně vyzvedne po návratu z dovolené. Matěj si vyfotil vitrinu plnou psích trofejí. „Jsou jen z tuzemska,“ omlouvala se zámecká paní, „EU nechce pražského krysaříka uznat za evropské plemeno, ačkoli přece už Karel IV...“

 

***

 

Přišel den D. Zámecká paní v Hluboké předala Báře svůj miniaturní poklad, průvodní listiny s náležitými pečetěmi a genealogickým stromem předků z Fideláku, vyinkasovala domluvenou částku v korunách, předala Báře dobré rady a popřála mnoho štěstí, jako kdyby tušila, že je bude zanedlouho potřebovat.

Na zpáteční cestě přístroje fungovaly normálně, Kazi se hřála na Bářiných prsou a Matějovi se chtělo močit. Zastavil u motorestu.

„Kazinka by se asi taky ráda vyčurala,“ řekla Bára. To ještě nevěděla, že nový člen rodiny když je on the road ani nevyměšuje, ani nepřijímá tekutiny.

„Nemáme obojek, nemáme vodítko.“

„Uděláme jí ohrádku z rukou.“

Udělali ohrádku z rukou a posadili štěně doprostřed. Čurej, broučku.

Kazi se rozhlédla, na takového prcka obrovským skokem překonala nízké zátarasy a vběhla mezi parkující kamiony. „Čekej,“ zařval Matěj jako na Montyse. Ten by se posadil do pozoru, ale štěňátko se vyděsilo a rozběhlo se s neuvěřitelným zrychlením směrem pryč. Matěj za ním sprintoval po t.zv. psí křivce, což je čára, kdy pronásledující zatáčí tak, že stále běží po kolmici k pronásledovanému šikmo běžícímu zajíci, tentokrát tedy pejskovi. Vzdálenost mezi ním a štěnětem ale narůstala. Štěně zamířilo na dálnici, kde bylo více volného prostoru. Pokoušelo se prorazit zeleň mezi oběma směry dálnice, ale naráželo na pevný plot. Klika, pomyslel si Matěj, spatřiv za druhým pásem dálnice rozsáhlé kukuřičné pole. Tam by to mrně nikdo nenašel. Štěně se po marných pokusech prorazit plot vrátilo na beton a mazalo vstříc jisté smrti. Psí křivka se změnila v přímku, ale Matěj po ní už

jen vyklusával. Uf. To nemůže dopadnout dobře. Dvacet táců v prdeli. A Bára v Bohnicích.

U budovy motorestu fandilo těžko říct komu nějakých dvě stě lidí. Z nich se náhle odlouplo pruhované tričko, vběhlo na dálnici, a nedbaje nezanedbatelné pravděpodobnosti vlastního přejetí zahradilo štěněti cestu, mávalo rukama a volalo „jedeš“. Štěně bystře otočilo a běželo podél plotu zpět. Když si trouflo proklouznout kolem Matěje, zapracovaly zasuté volejbalové reflexy, Matěj hodil rybu a sevřel vyděšené tělíčko v dlaních. Uf. Bára bude v pořádku.

„Já jsem běžela za tebou a zastavovala auta.“

Žádná v té době opravdu nejela.

Po deseti minutách po dojezdu do Kazinčina nového domova volala paní chovatelka: „Co je s Kazinkou, na zelené vlně hlásili Řidiči pozor, u motorestu pobíhá po dálnici malý černý pejsek. To byla Kazinka, že?“

„Byla, ano, pěkně se proběhla a teď už spinká.“ Uf.

 

***

 

Přes tuto první zkušenost se z Kazi vyklubala nadšená cestovatelka. Když je ze skříně vytažena její cestovní taška, skočí do ní a radostně očekává věci příští. Je jí jasné, že někam pojede veřejnou dopravou. Když se na chodbě vrší více tašek, ví že se povezou autem na chatu, hlídá je a vrtí ocáskem. Co to bylo za nápad kupírovat psům ocásky. Nemůžou pak projevit svou radost na plný pecky. Není ovšem jisté, zda se raduje, že se někam pojede, nebo zda tak dává najevo, že nechce zůstat sama doma. Po operaci zlomené nožičky byla příliš hýčkaná a teď ponechána sama doma nešťastně kňučí. Ale neštěká.

V autě se Kazince líbí víc než v tašce v metru, sedí Báře na prsech a pozoruje silniční provoz. „Jestli mě budeš škrábat dám tě na podlahu,“ vyhrožuje Bára a Kazinka znehybní. Z podlahy není vidět co kde lítá.

Nejčastěji a nejraději ovšem cestuje po svých. Standardní vycházky má dvě. Kratší vede nově založeným parkem, uprostřed něhož se nachází betonový sokl, kde asi měl stát nějaký hrdina, na kterého už nezbyly peníze. Cesta pokračuje podél lesíka, kde se Kazi promění v lovce špačků (jednobarevným ptákům Matěj říká špačci), a nakonec zaparkuje na svém fideláku v Matějově kanceláři a tam pro změnu špačky tluče.

Delší z vycházek vede lesoparkem Ládví, bývalém z buližníku vystavěném druhohorním ostrovu, na nějž si vylézali odpočinout dinosauři unavení lovy ve vodách budoucí Prahy. Je porostlý t.zv. lesoparkem a propletený cestami a stezkami, po kterých běhají pejsci, maminky s kočárky, běžci pro zdraví a teď už bohužel i cyklisti pro zdraví, ačkoli jim vně lesa jednoduše postavili krásnou cyklostezku: namalovali na polovinu chodníku lemující silnici malinké cyklisty.

Kazince je principiálně jedno, jde-li malý, střední nebo velký okruh, běhá

si volně lesem a na zamlaskání se vynoří z nejméně očekávaného směru.

Do cílové destinace je nutno proklestit si cestu sídlištěm. To někdy není snadné. Úsměvy, které pejsek indukuje u většiny potkávaných osob, Matěj opětuje, zejména když se jedná o pohledné mladé dívky, ale na verbální projevy odpovídá jednoslabičně, aby vůbec dorazil k cíli. Kromě ovšem mladým pohledným dívkám. Verbální projevy jsou povětšině stereotypní: „Jé mami podívej, to je majinkej pejsek“, „Je malinkej“, odborníci říkají „Ta je malinká“, bodří pánové říkají „To je trhač“ a blbci že by šel dát mezi dva chleby. Jedna (mladá pohledná) mu řekla: „Vy teda máte kazana!“ Když se Matěj vzpamatoval, odpověděl: „To jste se skoro trefila. Kazana sice ne, ale Kazinu.“

Nejčastěji však Matěj slyší „Jé, pane, to je váš pejsek? Myslela jsem že se ztratil.“ Plošná výměra Kazina manévrovacího prostoru je totiž asi dvacetkrát větší než běžného pejska bez vodítka, ovšem, jak už bylo řečeno, Matěj zamlaská a psí slečna se odněkud vynoří, přiběhne a čeká, zda bude kousek psí tyčinky. No, někdy je, někdy není, tak už to, Kazinko, v životě chodí.

Bára se naopak dá do hovoru s kýmkoli („Ne ne, už neporoste, ale …“), takže dojdou většinou jen k jezírku.

Na sídlišti se vyskytují nejen lidé a pejsci, ale i holubi. Kazi je názoru, že holuby třeba prohánět. Dává své sportovní disciplině přednost i před kousky syrové roštěnky. Roštěnka neuletí.

Kazina vášeň budí adrenalin i v Matějovi. Někteří nezodpovědní holubi létají až nad silnici. Ačkoliv se architektům tohoto sídliště podařilo automobilový provoz minimalizovat, občas někde přeci jen něco jede, a Matěj si není jistý, zda se mu podaří pejska včas odvolat. Mlaskání v tomto případě nepomáhá, Kazikemně zatím ano.

Když byla Kazi ještě maličká a poprvé v lesoparku Ládví, nikde nikdo, pustil Matěj štěňátko zkusmo z vodítka. Batolilo se kolem jeho nohou. Zezadu neočekávaně přidusal běžec, štěňátko se polekalo a začalo před ním utíkat. Marně Matěj volal „Haló pane zastavte, … no tak zastav ty kreténe, … neslyšíš ty blbče?“

Neslyšel, měl na uších sluchátka a místo mozku svalovinu. Zmizel a s ním i Kazinka.

„Kazi, Kazi neblbni. Kazi vrať se, Kazi … jé neviděli jste takovýho malýho pejska? Ne, černýho. Kazi, no tak Kazi …“

Asi po hodině se ochraptělý vydal domů. Bára se zdržela komentáře, zavolala 158 a po chvíli šťastně poskočila a sdělila nezodpovědnému štěněvodovi: „Už ji čapli. Za deset minut ji přiveze odchytový vůz zoologické zahrady na naší stanici autobusu, tak už mazej.“

„Přišla se podívat na pejska a ten pán měl náhodou druhý vodítko, tak jí připnul a zavolal nám. Šel na hřbitov“, sdělil mu řidič odchytky.

Což bylo dobrý kilometr od místa, kde se ztratila. Ale projela se v kleci odchytového vozu. Je nadaná. K dobru jí Matěj musel přičíst i to, že se tvářila

provinile.

 

***

 

Nožičku si Kazinka zlomila, jak jinak, při nahánění ptáctva. Vklouzla jí do asi 1.5cm široké rýhy mezi betonovou plochou s klepadly a chodníkem pod lesoparkem, vzniknuvší asi nějakým panelákovým zemětřesením. Sešrouboval jí to mikrochirurg s titulem až z Alabamy, a nožička je, zdá se, po pár měsících v pořádku.

„Tak kam s tou nožičkou pojedeme?“ zeptala se Bára.

„Na Mallorku těžko. Jel bych někam na hory. Do Krkonoš?“

„Už ti to nemyslí. S mojí nohou na hory.“

Báře před už mnoha lety při běžné katetrizaci lékař protrhl tepnu. Měl prý za sebou dvě šichty a mezitím v jiné nemocnici noční. Bára málem umřela. Z břicha jí krev vyoperovali, ale z nohy to nelze. Aby vůbec mohla chodit, bere od té doby nějaký druh morfia. Celou tu dobu se s lidovým katetrizačním družstvem soudí, k případu vyjadřuje už devátý znalec, předchozích osm usoudilo, že za to lékař může. Lhůta k dodání posudku je půl roku. Pokud se tenhle taky vyjádří, že může, bude zřejmě povolán další.

„Co kdybysme si vyjeli jen tak autem, vždycky je někde něco zajímavýho, ňákej hrad nebo malej pivovar…“

„Jenže se letos všude jezdí jen jedním pruhem. Nemáme klimatizaci, Kazinku bysme v autě uvařili.“

„No ale s Kazinou k moři nemůžem.“

Druhý den přinesla Bára 2kg prospektů cestovních kanceláří. „Podívej se, Matěju, kde všude nám můžou ubytovat pejska.“

„Jedině v Chorvatsku“, hlásil později zklamaně Matěj.

„Tak jedeme do Chorvatska. Co máš proti Chorvatsku?“

„V podstatě nic. Je to ale taková vojetina.“

Příštího dne přišla Bára v novém letním sestřihu. „Letíme do Turecka,“ oznámila.

„Erdogan vede Turecko do islámu. Budou kamenovat nevěrné manželky.“

„Análie není Erdogan, je to rekreační zóna jako všude jinde. Hanka (kadeřnice) říkala, že Carreta je ten nejlepší hotel a že už do něj jezdí deset let. Je tam bezva personál, sice drží ramadán, ale jinak fajn. My vlastně taky budem držet takovej ramadán. Budem jíst jen zeleninu.“

Matěj nasadil obličej Bářina oblíbeného slabomyslného chovance.

„No no. Podívej se na svý břicho. A na moje“, dodala Bára sebekriticky.

„A byla ta tvá Hana taky někdy v ňákým jiným hotelu?“

„No jistě, to bys koukal jak je scestovalá. Její zazobanej podnikatel jí nedává ani korunu na domácnost, však víš, jak dlouho trvalo, než mi vrátila těch deset tisíc, ale do ciziny jí půjčuje svou kreditku. Ta je častějc v cizině než doma.“

„V Turecku žerou psy.“

„Blbost. Hanka říkala, že Džamil, co vod něj nakupuje zlato, kamarádí se šéfem hotelu a ten nám to domluví. Pošli Haně fotku. Svoji ne, blboune.“

Manažer hotelu opravdu poslal zvací dopis a cestovka zařídila zbytek.

„Taky jsem se dočet, že v Turecku mají toulavý psy.“

„To je pravda, ale Hanka říkala že jich je málo a jsou většinou vykastrovaný.

„Ale zacizopasníkovaný.“

„Víš ty co, až na vycházce potkáme zacizopasníkovanýho psa, tak vezmem Kazinku do náruče.“

 

***

 

Dva dny před odletem byly Kazi a Bára vypravené. Kazi měla svou letenku, zásobu psích kapsiček a malý slunečníček na pláž.

„Vem si tři trička, dvoje kraťasy a plavky, všechno ti vždycky přeperu a nějaký tričko koupíme. A nezapomeň léky. A sluneční brejle, jestli víš kde je máš. Tady máš můj pas a Kazipas, já se budu starat o pejska.“

Matěj si listoval v Kazipasu a všiml si prošlého očkování. Ne proti vzteklině, samozřejmě, to platí tři roky. Zašli s pejskem na veterinu a Matěj se zmínil o Turecku.

„Do Turecka? To myslím není dobrý nápad“, vrtěl hlavou veterinář a sedl si k počítači.

„Tak pesa nejede“, řekl po chvíli, „nemá tři měsíce staré serologické vyšetření hladiny protilátek proti vzteklině.“

„Vždyť jí očkování platí ještě dva roky, sám jste ji očkoval.“

„To je nařízení Evropský Unie. Když nebudete mít při příletu razítko, a to já Vám dát nemůžu, když nemám tři měsíce staré serologické vyšetření hladiny protilátek proti vzteklině, a celníci to zjistí, půjde pesa na tři měsíce do karantény.“

Nařízení bylo, jak v další fázi řekli Matějovi na čísle Státní veterinární správy, z doby, kdy vakcíny fungovaly jen jeden rok, ale po zavedení trvanlivějších tříletých to ještě nestihli upravit. To Matěj chápal, jsou i jiné podobné případy. Příjezdovou ulici k paneláku, kde bydlí, širokou jak tři dálniční pruhy, taky kdysi označili jako jednosměrku, protože ve dvou pruzích stály bagry a náklaďáky s náklady pro stavbu nového paneláku na místě, kde bývalo volejbalového hřiště. V paneláku se dávno bydlí, ale značky ještě nestihli odstranit.

V další fázi Matěj zjistil, že veterináři jsou stoprocentně neúplatní. Pravda, vzorek sestávající ze dvou veterinářů možná není zcela reprezentativní, ale kolik je u nás veterinářů? Deset tisíc? To je stejná situace jako když dva tisíce respondentů reprezentuje deset miliónů obyvatel při průzkumu důvěry v Miloše Zemana. A výsledky cituje i Miloš Zeman. Opatrnost veterinářů byla ostatně Matějovi naprosto nepochopitelná.

Pravděpodobnost, že podezřívavý celník bude uprostřed noci volat do uzamčené laboratoře někde v Ústí nad Labem, aby se přesvědčil, že razítko v Kazipasu je podloženo zbarvením lakmusového papírku ponořeného před třemi měsíci do krevního sedimentu zde přítomného pejska se mu zdála přibližně stejná jako pravděpodobnost, že trosky severokorejské rakety dopadnou na zimní stadion v Kropáčkově Vrutici. Na druhé straně ovšem, přistižený veterinář bez licence by asi nezískal slušně honorované místo v nějaké správní radě.

Matěj byl odhodlán zahájit další fázi, ale nenapadalo ho jakou. Bára plánovanou fázi skartovala prohlášením:

„Matěju, nech to na mně. Od čeho máme Kazitašku?“

Kazitaška je černá, lakovaná, jakoby poněkud předimenzovaná večerní kabelka do divadla s dýchacími otvory. Nenápadnost Kazi v Kazitašce byla třikráte testována.

Nejprve v kině. V dnešním kině má výjimečný akustický zážitek i středně nedoslýchavý. Což teprve pes, který prý slyší desetkrát lépe než zdravý člověk. Kazi ani nemukla.

Druhý test se odehrál ve Stavovském divadle na koncertě k Mozartovým narozeninám. Pronesena bez problému do lóže, Kazi soustředěně poslouchala a nezačala štěkat ani při koloraturní árii prsaté sopranistky, za což získala Matějovu hlubokou úctu, Bářino pohlazení a dvě psí tyčinky.

Závěrečný test absolvovala Kazi v Divadle v Dlouhé. Pronesena bez povšimnutí vzbudila pozornost až ve chvíli, kdy si ji Bára na kraji čtvrté řady posadila na klín. Pořadatelé byli mladí a sympatičtí.

„Pes do hlediště nesmí.“

„Kam ho asi máme dát, do šatny?“ přesvědčovala je Bára. „Podívejte, jestli jednou zaštěká, půjdeme všichni tři ihned domů.“

Všechny čtyři řady diváků sledovaly zajímavou předehru.

„Tak platí,“ řekla nakonec ta sympatická děcka, a Kazi se samozřejmě celý večer chovala vzorně, i když v jedné chvíli, kdy herci na scéně předváděli pomocí smetáků pejsky, měla chuť smetákům něco říct, ale zůstalo jen u tlumeného vrčení.

A tím to bylo vyřešeno. Kazi v Kazitašce, Báru a Matěje plus zavazadla naložil v jednu v noci taxikář Pepíček do svého Tiktaku, vyložil je na letišti a pomohl jim se zavazadly. Dříve než se Pepíček s maminkou rozloučil, zjistila část výpravy, že nemá pas. Měla sice pas v příruční tašce, ale byl Bářin. V noci jsou však Blanka i Praha hladce průjezdné, takže Tiktak byl i s onou částí výpravy zpět na letišti ve chvíli, kdy zavírali odbavovací přepážku, pod kterou už tak neměl Matěj čas ani zapomenout peněženku. Asi by se mu to stejně nepodařilo, jsa ostře sledován Bářinými planoucími zraky. Ohrozil Kazinčinu první dovolenou!

Pak už šlo všechno hladce. Pasové úředníky si Bára otestovala s Kazi v Kazitašce. Nikdo si jí nevšiml.

 

***

 

V letadle se pejsek pozorně díval z okna, asi jestli něco nepoletí, a zbytek prvního dne v hotelu prospal. S výjimkou dvou výletů, ústředním dojmem z nichž bylo vedro, program ostatních dnů měl svůj neměnný řád, tak jak to mají pejsci rádi.

Ráno, kdy všichni kromě melancholických toulavých psů ještě spí včetně dozorčího dole v hale a kdy je příjemné chladno, vyráží Kazi s Matějem na vycházku kolem Titaniků, obřích hotelů, které tvoří široký souvislý pás kopírující pobřeží. Potápějící se koráby ještě neopustili kapitáni v uniformách vrátných a ani krysy, soudě podle obézních koček u vchodů (Kazikemně). Titaniky se potápějí proto, že jakýsi turecký debil kázal sestřelit ruskou stihačku a Putin jako odvetnou akci zakázal občanům s ruskými pasy do Turecka turistovat. Chybí tu tedy obvyklých 80 procent rekreantů. Je zřejmé, proč se jim tu líbí: mají to blízko, teplé moře a levné zlaté řetězy. Už je jasné, proč sem Hakna jezdí: vystačí tu s povinnou školní ruštinou.

Matěje nikdy nenapadlo, že by mohl někdy tleskat nějakému Putinovu nápadu. To jsou paradoxy. Titaniky se potápějí, jejich majitelé a perzonál a tisíce černookých prodavačů před ohromnými obchody narvanými popsanými tričky a džínami potrhanými podle letošní světové módy, do kterých nikdo nevstoupí, vzývají Alláha, ale sobecký Matěj tleská. To jsou paradoxy.

Mezi Titaniky jsou parky a parčíky, ve kterých psí holčička hltavě čichá neznámé pachy a ochutnává neznámé rostliny. Kdykoli se ocitne v blízkosti domorodých brlohů, je uvazována na vodítko, protože zdejší se zřejmě živí slepicemi. Slepice, podobně jako holuby, Kazi považuje za krysy. Cesta kolem potoka, kde prý žijou čerepuchy (nejsou to krysy? Je to hluboký?) vede na pobřeží a zpáteční cesta do hotelu po pláži, pokud tak v této sezóně lze říkat plochám přilehlým k Titanikům, původně zřejmě písečným, které jsou teď pokryty vrstvami čehosi nevábného, vyplaveného mořem i jinou lidskou činností a nečinností. Na odvolání z odpadků stačí zamlaskání, ale když se na horizontu objeví zatoulaná volavka (z dálky krysa), dojde na Kazikemně a vodítko.

Po zdravotní vycházce si Kazinka zajde na snídani. Chodí samozřejmě i na druhou snídani s Bárou, a na obědy a na večeře. Sedí si na židli na svém Kazipolštáři a pozoruje dění v jídelně, letos celkem nepříliš zajímavé, protože chybí návaly u tureckých švédských stolů. Kdo z dětí si ji všimne, přiběhne si ji pohladit. Kazi jim potěšeně olizuje ruku, bezpečně však pozná nevychované fracky a těm uhýbá, dokud je Bára neodežene. Pohladit si ji chodí i sám hotelový manažer, autor její dovolené. Matěj i Bára si kuchyni v hotelu pochvalují a nakládají si talíře zeleninou. Kazi projeví nečekané vlastenectví a ačkoli má all inclusive, nedotkne se stravy od jinověrců a konzumuje výhradně psí kapsičky dovezené z domova.

Dopoledne tráví na trávníku u bazénu vedle lehátek Báry a Matěje.

Trávník vypadá jako umělý a Kazince celkem chutná. Palmové klacky jsou chutnější. Ptactvo je z areálu vypuzeno reprodukovanou hudbou. Když vypukne ta turecká, jsou vypuzeni všichni tři a jdou k moři, které je od bazénu jen asi sto kroků. Matěj a Bára na střídačku plavou k bójkám a zpět, (za bójky už raději ne, aby si vodní policie Báru nenaložila do člunu), Kazi si však nenamočí ani packu, jako by věděla, že sůl ve větším množství je pro pejsky nezdravá.

U bazénu i u pláže jsou bufety; usměvaví černoocí a černovlasí barmani mluvící plynně rusky umí i česky: „Ahoj jak se máš“, „pivo“ a od prvního dne pejskova pobytu i „Kazi“. Kazi jakožto první psí rekreant v historii hotelu je hotovou senzací. Když barmani vidí, že psí slečna vášnivě olizuje Bářin ukazováček, na který ji panička nabírá pivní pěnu, pochvalně zvedají palec a příště natočí Báře specielně vysokou čepici „dla Kazi“. Ani pěna ovšem není turecké provenience, je z EU a jmenuje se Tuborg.

Po obědě si jde s Matějem do pokoje schrupnout, a po čtvrté spolu vyrazí na pěnu a na pláž. Bára instaluje u lehátek nalámané all inclusive housky, na které se slétají hejna vrabčáků. Kazi je pozorně sleduje jako v divadle. Rozhodla se vrabce nepovažovat za krysy. Jednak jsou moc malí, jednak písek pálí.

Po večeři vypuká u bazénu nějaký zajímavý program. „Ty animátoři tady jsou perfektní,“ sděluje Báře u skleničky all inclusive červeného jakási nová kamarádka, ale bohužel, naši hrdinové znají z večerního programu jen jeho první část, Zájčik padaždí (jsou tu ovšem i Ukrajinci, Bělorusové a kazachstánské dorostenecké fodbalové mužstvo, které se naštěstí opíjí o dvě patra výše). V další části programu stoupají decibely nad únosnou míru, takže holky na pokoj a kluci na fodbal. Je mistrovství Evropy.

„Vždyť fodbal už jsi viděl,“ neodpustí si ani Bára svůj infantilní vtípek. „Pojď radši s námi. Nebo mi aspoň o poločase přines nahoru džintonik.“

„Provedu.“

 

***

 

Česko versus Turecko se příhodně konalo večer před ranním odletem, takže se Matěj vyhnul posměškům barmanů, ale nemohl se vyhnout přibližující se chvíli, kdy Kazince na pražském letišti půjde o holý život: za dva dny by v karanténě uhynula steskem. Čtenáři je samozřejmě jasné, že to s ní dobře dopadlo, jinak by tento text nevznikl, ale předem to moc jasné nebylo. Matěj se však spoléhal na to, co před odjezdem prohlásila Bára: „Já jim ji nedám, to by mě museli zastřelit.“

„A pak mě,“ dodal náš hrdina.

Báře správně odhadla, že slabým článkem není pejsek v Kazitašce, ale Matěj, který by se mohl před celníky rozklepat a tak nechtě na pejska upozornit. Becherovka, původně plánovaná jako dárek pro přímluvce Džamila, však byla otevřena po předchozím hlasování už druhý den po

večerní zkušenosti u baru u bazénu a dávno došla. Z all inclusive alkoholu se u bazénu dal pít s trochou sebezapření jedině džintonik, tedy místní gin a místní tonic, a ukázalo se nutností si čas od času spravit chuť něčím standardním. Koupit nic nešlo, whisky tu je předražená a slivovici neznají.

Bára tedy ušetřila nějaká eura a vyslala na letišti v Antálii Matěje něco koupit v taxfree. V tom se na něj spolehnout může. V letadle pak Slavný tetřívek mezi nimi dvěma koloval s dostatečnou frekvencí, takže když Matěj vystupoval z letadla, měl v žaludku místo očekávané cihly příjemně šplouchající whisky, vylovil z pásu zavazadla, zažertoval si s celníky a Bára s Kazitaškou důstojně prošla do příletové haly. Jak jednoduché. Venku se Kazinka vyčurala, zavrtěla ocáskem a rozběhla se k čekajícímu Pepíčkovi. Doma ihned zalezla do pelíšku.

„Báro,“ ozval se týž večer Matěj od internetu, „víš že se ten Erdogan už Putinovi omluvil? Titaniky budou zase praskat ve švech. To teda bylo o chlup.“